Slovo demokracie slýcháme tak často, že nad jeho významem už ani nepřemýšlíme. Pro některé politiky se stalo jakýmsi zaklínadlem, kterým omlouvají neschopnost řešit zásadní společenské problémy. V poslední době jsme dospěli tak daleko, že příslušnost člověka k některému etniku či minoritní skupině obyvatel už pomalu ani nesmíme vyslovit. Jiné výrazy, jako například referendum, jsou naopak velmi žádoucí. Vyjadřují se k němu všichni napříč politickým spektrem. Ti napravo se mu spíše brání. Občas tak vehementně, že mám pocit, jako by v naší zemi žilo 10 milionů nesvéprávných občanů. Dalším extrémem jsou politici, kteří chtějí vypisovat referendum o všem a zbavit se tak své zodpovědnosti. Zapomínají, že máme zastupitelskou demokracii, a proto je volíme.
Myslím si, že by občané měli mít právo rozhodovat v zásadních otázkách. Pokud jsme se mohli vyjádřit ke vstupu do Evropské unie, jistě jsme natolik inteligentní, abychom mohli vyslovit svůj názor třeba na další setrvání naší země v tomto společenství. Úkolem našich zákonodárců je vytvořit takový právní rámec, který by stanovil jasná pravidla všelidového hlasování. Kvalitní a jednoznačné zákony ale bohužel nejsou silnou stránkou našich zástupců v obou komorách parlamentu.
Možná právě proto slyšíme z úst politické reprezentace, že nemáme právo v referendu rozhodnout, zda chceme setrvat či vystoupit z EU či jiného svazku. Bojí se své neschopnosti nebo „všemocného Bruselu“? A kde stojí občan? Zatím stále někde stranou čeká, až si ho zase před volbami někdo všimne.
Nikdy nezapomenu na dobu kdy pánové Havel, Mečiar a Klaus dělili Československo. Tento krok zasáhl do života tisíců rodin, které se musely rozhodnout, kde budou dál žít. Slováci v Čechách museli žádat o tzv. vyvázání se ze svazku Slovenské republiky. Kdo pochází ze smíšených česko-slovenských rodin, ví přesně, o čem hovořím. A to je právě ten moment, kdy by se měl politik ptát svého voliče: děláme dobře, chcete to vůbec?