Vlastnické poměry Manského dvora na Chebsku jsou ukázkou turbulentního 20.století. Je třeba, aby se dala noha z plynu takových změn.
Posledních několik měsíců okolo něj jezdím dost často. Většinou to jsou cesty v rámci volební kampaně do senátu, kam kandiduji. O Manském dvoře vím, znám jej, ale dlouho jsem tam nebyl. Je to pár dní, co jsem se tam tedy zastavil. Ocenil jsem jeho opravu a současný starobylý vzhled, prostě skvělé místo na rekreaci.
Zaujal mě pomníček sovětského vojáka, který zde zemřel 1.5.1945. To mě inspirovalo k tomu, abych si pročetl historii dvora. Ta je skutečně bohatá a jde až do hlubokého středověku.
Koncem 1. světové války dostává držba poměrně rychlý spád. Zestátnění metternichovského velkostatku, vytvoření zbytkového velkostatku a koupě dvora architektem Babuškou počátkem 30 let. Od roku 1938 do roku 1945 vlastnictví K.Henleina. Poté opět majetek architekta Babušky do roku 1948. Následné zestátnění, a v rámci restitucí po roce 1989 se dvůr opět dostává do vlastnictví potomkům architekta Babušky. Tyto změny vlastnictví dokládají historii Česka a zejména Chebska. Dokládají nejen historii, ale i politické dějiny v minulém století. Ne vždy se jednalo o veselou historii. Ne každá změna byla dobrovolná. Jedná se o doklad krizí, krádeží, vystěhování, otrocké práce, restitucí, znárodňování a opětovné restituce a dokonce smrti onoho vojáka. Byl to zajatec, který na dvoře pracoval? Nebo to byl vězeň, který utekl z koncentráku a na dvoře byl chycen a zastřelen? Nevím, ale smrt 8 dní před koncem války v Evropě je smutná událost.
Doufejme, že se kolotoč majetkových změn ustálí a nebude někdo z příznivců Sudetoněmeckého landsmanšaftu, v čele s panem Posseltem, dožadovat restituce pro dědice K.Henleina. To by jistě neprospělo dobrým vztahům mezi Čechy a Němci. Ostatně s Bavory máme hodně společného. Jak je na panu Posseltovi vidět na fotografii z návštěvy v Plzni, dobré jídlo a pivo mu chutná. Nejen to mají Češi a Němci společné. Jen kdyby nebylo těch staletých tahanic o půdu a majetky.