ČERSTVĚ OSMAŠEDESÁTILETÝ FOTBALISTA TJ HROZŇATOV PAVEL HOJDA PROZRADIL RECEPT NA DLOUHOVĚKOST:
Věk je jen pouhé číslo. V podání Pavla Hojdy, který dnes slaví významné životní jubileum, osmašedesát let, to pak platí dvojnásob.
Fotbalový mušketýr totiž stále brázdí zelená kolbiště v trikotu TJ Hrozňatov, kterou společně se svými kamarády v roce 1972 založil. V tématu Deníku Dědulové v kopačkách jsme si s aktivním hráčem z Chebska povídali a on například prozradil, že velkým sportovním snem pro něho byla házená, ke které se však nikdy nedostal.
- Můžete čtenářům přiblížit vaše sportovní začátky?
Když pominu začátky z dětství, pak jsem si v 7. třídě v Žatci vyzkoušel gymnastiku a zúčastnil se školních závodů, ale protože jsme se s rodinou hodně stěhovali, prakticky jednou za dva roky, nezůstal jsem u žádného sportu déle. Nejvíce to ale byl fotbal, se kterým jsem začínal v žácích v Lázních Kynžvartu, a po opakovaném přestěhování jsem si vyzkoušel stolní tenis, box, opět kopanou. Až po přestěhování do Starého Hrozňatova jsem se více věnoval fotbalu, hokeji a košíkové ve škole v Chebu.
- Sice jste stejně jako většina odstartoval svou kariéru fotbalem, přesto jste u něho nezůstal…
Ano, v žácích jsem hrál za Sokol Lipová, ale nemělo to dlouhého trvání, chytal jsem a hrál na levé straně zálohy. Tréninky byly pro mě náročné, protože jsem musel nejprve z Hrozňatova běhat do Lipové a poté jsem měl možnost jezdit i na kole. Zlom nastal po skončení základní školy a působení v učení na automechanika v Plzni. Protože jsem měl internát ve Zbůchu u Plzně a byly zde velké možnosti sportovního vyžití, zapojil jsem se do fotbalu, volejbalu, košíkové a stolního tenisu. V těchto sportech jsem reprezentoval SOU Plzeň po celou dobu učení a dosahovali jsme v kraji velmi dobrých úspěchů, když ve stolním tenisu jsem byl poměrně úspěšný.
- Jak vaše sportovní kariéra, která byla velmi bohatá, pokračovala?
Po absolvování učení a návratu do Chebu jsem hrál fotbal v Hrozňatově, i v turnajích ČSAD, hrál jsem i stolní tenis v turnajích pořádaných pro neregistrované a zapojil se do klubu badmintonu Cheb. Hráli jsme krajskou soutěž, jezdili jsme na přáteláky i do bývalé NDR. Když jsem měl získat II. výkonnostní třídu, byl jsem přijat na střední školu do Plzně a hned po maturitě jsem nastoupil na VŠSE Plzeň, dnešní Západočeská univerzita.
- Jak na střední, tak i vysoké škole jste byl všestranným sportovcem, navíc se dařilo především ve stolním tenise...
Na střední škole jsem chodil hlavně na plavání a poté na VŠ na volejbal, tenis, kopanou a stolní tenis. Ve stolním tenisu jsem vyhrál přebor VŠ kolejí. Při volbě sportu na VŠ jsme všichni museli absolvovat sportovní testy, ve kterých jsem skončil na 2. místě z 240 účastníků. Bylo nám slíbeno, že prvních dvacet si bude moci sport vybrat a ostatní budou rozděleni dle kapacity jednotlivých sportů.
- Představil jste se také na spartakiádě...
Z katedry sportu nám prvním deseti bylo sděleno, že budeme cvičit na spartakiádu VŠ, a tak se také stalo. Protože jsem měl základní průpravu z gymnastiky, nedělalo mi žádné problémy cvičit na trampolíně a provádět salta. Po absolvování akademií a vystoupení na spartakiádě v Českých Budějovicích jsme měli i vystoupení na Strahově v Praze. Ve čtvrtém ročníku jsem byl na předních místech v běhu VŠ Slovanským údolím, to bylo ale jediné mé závodní vystoupení v běhu. Na sport ale nebylo moc času. Přesto jsem založil společně s bratry Smutnými a dalšími kamarády v roce 1972 ve Starém Hrozňatově fotbalový oddíl. Od té doby jsem kmenovým hráčem a funkcionářem oddílu TJ Hrozňatov.
- Můžete prozradit, jaké sporty jste tedy během let vyzkoušel?
Jak jsem uvedl v předchozím, kopaná, hokej, box, košíková, stolní tenis, volejbal, plavání, badminton, tenis, běh na lyžích a triatlon. Nakonec mi zůstal fotbal a občas běh pro udržení kondice.
- Nakonec jste se vrátil zpět k fotbalu, co vás k tomu vedlo?
Byl jsem od samého založení členem TJ Hrozňatov a po absolvování VŠ jsem postupně zastával vedoucí funkce v dopravě, obchodu, průmyslu, ale byl jsem i zastupitelem města Chebu od roku 1980 a od roku 1998 poslancem Parlamentu ČR, nebylo tedy moc času na jiné sportovní aktivity. Přesto jsem v parlamentu hrál také kopanou za patrioty založené ČSSD, ale sám jsem založil fotbalovou jedenáctku z členů KSČM a příznivců a jezdili jsme na přátelské zápasy do různých měst a obcí, kde jsme hráli s místními fotbalovými kluby. Jednou týdně jsem chodil hrát fotbal do tělocvičen Policejní akademie a Dukly Praha.
- Velkým milníkem ve vaší kariéře je zcela jistě založení TJ Hrozňatov, fotbalového oddílu, můžete přiblížit, jak tento nápad vznikl?
Bylo to poměrně jednoduché, kluci z Hrozňatova chodili hrát na malý plácek blízko návsi fotbal, ale byl to plácek malý, a tak jsme chodili hrát na malé hřišťátko blízko hlásky na vrchu nad Hrozňatovem vedle Maria Loreto. Bylo to ale málo a zájem byl veliký, proto jsme se domluvili s tehdejším tajemníkem národního výboru panem Myslerem, který také hrával kdysi fotbal, že by bylo dobré upravit prostor, který byl zarostlý náletovými dřevinami vedle návsi. Prakticky celá ves se sešla na brigádu, odstranili jsme náletové dřeviny, výbor pak zajistil techniku na zarovnání terénu, nechal zavést škváru a my jsme začali vše kátrovat a vybudovali své vlastní hřiště, nejprve škvárové, bez kabin, ale poté jsme ve spolupráci s obcí vystavěli kabiny a v roce 1979 jsme přeměnili škvárové hřiště na travnaté, oplotili celý areál a postupně se probojovávali do vyšších soutěží.
- Na jaké fotbalové úspěchy jste tedy s týmem Hrozňatova dosáhli?
Z okresní soutěže jsme se probojovali do okresního přeboru, západočeského přeboru skupiny B. Stali jsme se finalisty Českého poháru Západočeského kraje a po ustavení nových krajů jsme nejdříve postoupili do krajské I. B třídy, poté I. A třídy a poté do krajského přeboru Karlovarského kraje. To ale byla pro nás konečná, jelikož jsme neměli žáky ani dorost, tak jsme dostali pokutu a následně sestoupili zpět do I. A třídy, a tam se scénář opakoval, když jsme prakticky opět doplatili na to, že nemáme mládež, takže přišla další pokuta a přeřazení do I. B třídy a poté opět z uvedeného důvodu jsme zamířili do okresního přeboru. Snažím se udržovat v přiměřené kondici, bez lásky ke sportu, a fotbalu zvláště, by to nešlo
- Bylo hodně těžké vstřebávat i přes úspěchy v krajské soutěži přeřazení kvůli chybějící mládeži?
Bylo, a hlavně to bylo demotivující a někteří hráči poté odcházeli do jiných klubů. Všichni jsme to brali jako velmi přísné, protože v Hrozňatově prostě nebyly žádné děti, které by mohly založit alespoň základní tým pro soutěže a dorostencům se do Hrozňatova z Chebu nechtělo jezdit. Poté když Krajský fotbalový svaz Karlovarského kraje tuto podmínku zrušil, jsme se již napevno usadili v okresní soutěži. Navíc máme poměrně hodně již starých nebo přestárlých fotbalistů, a když máme nějaká zranění, musí i ti přestárlí hrát třeba celý zápas.
- S jakými významnými hráči jste si vůbec během svojí kariéry zahrál a na které rád vzpomínáte?
Těch je hodně (úsměv). Měl jsem možnost si zahrát proti Panenkovi, bratrům Doškům, Levému, Lindentalovi, Hruškovi, Dobiášovi a všem bývalým hráčům Bohemians Praha a dalším již nehrajícím reprezentantům nebo ligovým hráčům. Nejraději však vzpomínám na hráče, kteří se mnou hráli v minulosti v TJ Hrozňatov, např. Karafiát, bývalý hráč Slavie Praha, dále pak Václav Břicháček, Miroslav Svratecký, Jiří Smutný, Jaroslav Smutný, Václav Placr, Václav Sedláček, Miroslav Šefčík, Jaroslav Stockl, Pavel Náhlovský, Václav Švec, a vůbec všechny ze staré gardy, která zakládala a postupně vybojovala postupy do vyšších soutěží v Západočeském a později v Karlovarském kraji.
- V současné době hrajete sdružený okresní přebor, prozatím vám v něm patří poslední příčka…
Je málo hráčů, zejména mladých, a ti, kteří jsou na tom trochu solidně technicky i fyzicky, hrají v chebských týmech. Dalším problémem je nynější stav společnosti, kdy mladší člověk se musí především ohánět, aby zajistil obživu pro rodinu, mnohdy i v zahraničí. Navíc někteří, hlavně bývalí tahouni mužstva, se domnívají, že stačí přijít jednou za měsíc na trénink a poté hned na zápas. To by možná stačilo na okresní soutěž, ale přestává to stačit na sdružený okresní přebor. Problém je, když na trénink přijdou pouze hráči, kteří nejsou v základním kádru, a ze stálých hráčů přijdou dva tři. Pak se nedá trénovat fyzička, a už vůbec ne herní příprava. Do toho navíc zasáhla opatření v souvislosti s pandemií, to je ale pro všechny stejné. Bohužel o to více je vidět rozdíl těch mužstev, která trénují a naopak netrénují.
- Jak se projevila koronavirová pandemie na chodu klubu, když již podruhé za sebou byla vaše soutěž přerušena?
U nás se projevila pandemie fatálně. Navíc se obávám toho, že většina z týmu nebude udržovat ani základní fyzickou kondici a soutěž je do konce roku, včetně možnosti společných tréninků, přerušena.
- Vy patříte ke stálicím týmu, jak se tedy udržujete ve formě a jaký máte recept na fotbalovou dlouhověkost?
Neřekl bych stálice (smích), ale snažím se být k dispozici, když to náš tým potřebuje. Klidně si sednu na střídačku a dám přednost mladším hráčům. Pokud je ale potřeba, jsem připraven odehrát třeba celý zápas. Snažím se, pokud mi to dovolí čas, občas si zaběhat a chodit pravidelně na tréninky. Někdy mám ale času málo, protože jsem pořád politicky angažovaný, a i když jsem čtyři roky v důchodu, mám poměrně dost práce a aktivit. No a fotbalová dlouhověkost je dána možná tím, že jsem dělal v mládí hodně různých sportů a snažím se, pokud to zdraví dovolí, udržovat v přiměřené kondici. Bez lásky ke sportu, a fotbalu zvláště, by to ale nešlo.
- Jak je pro vás důležitá podpora rodiny?
Jsem podruhé ženatý, měl jsem ale vždy podporu rodiny a manželky mé sportovní záliby i politickou angažovanost podporovaly a tolerovaly. Synové se přímo nepotatili, ale rovněž sportují, i když neorganizovaně.
- Můžete přiblížit svůj pohled na fotbal, jak se během několika desítek let změnil a v čem?
Vrcholový fotbal určitě zejména po roce 1990 postupně začal vyrovnávat rozdíly mezi západem a východem, ale pořád je znát naprosto rozdílné ekonomické zázemí a zejména nedostatečná příprava mládeže pro vrcholový fotbal. Začíná být menší základna oproti dřívějšku, na rozdíl například od sousedního Německa, a citelně chybí zajištění přechodu z dorosteneckého věku do dospělých, dříve to částečně suplovala povinná vojenská služba a vojenské oddíly.
- Potřebná kvalita však schází i amatérským soutěžím, souhlasíte?
Ano, postupně k horšímu se vyvíjí amatérské soutěže až po krajský přebor, protože základna se rapidně zmenšuje. Od divize je to o něco lepší, ale začíná se projevovat nemoc způsobená lidmi, kterým jde více o peníze než o samotný sport.
- Právě aféry kolem vedení FAČR jsou na pořadu dne...
Současné aféry začínají odkrývat, co se nepravého ve fotbale odehrává, ale je zapotřebí to provést až do nižších soutěží. Bude to dlouhý proces, ale pokud se nezavedou podobná tvrdá opatření jako v profesionálním sportu, viz kontrola dopingu apod., nebude změna k lepšímu. Prostě jakékoliv uplácení a ovlivňování výsledků ve prospěch uplácejících nebo sázejících se musí důsledně odhalovat a tvrdě trestat.
- Vraťme se zpět k vaší kariéře, nedělají si z vás protihráči či spoluhráči legraci, že už jste dědeček v kopačkách?
Někteří ano (směje se), ale nedávají to viditelně najevo. Měl jsem příhodu, když jsme hráli, už je to asi šest sedm let, proti týmu z Mariánskolázeňska a vyhráli jsme 23:1, tak proti mně hrál prošedivělý hráč a ten mi při zápasu řekl: To se vám to hraje, když je mi 55 let. Já jsem na to kontroval: Ano, to se nám to hraje, mně už je 61, když jsem navíc vstřelil dvě branky. Nebo opět proti stejnému týmu u nich jsem dvakrát obešel mladého kluka, kolem dvaceti let mu bylo, a dvakrát jsem přihrál na gól a přišel kapitán ke spoluhráči a řekl mu: Že se nestydíš, dvakrát tě obejde starý dědek a jsou z toho dva góly.
- Máte nějaký sen, který jste si prozatím ještě nestihl splnit, co se týče sportu?
Abych se přiznal, měl jsem sen nejprve po získání druhé výkonnostní třídy v badmintonu usilovat o první výkonnostní třídu, ale skončil jsem proto, že jsem pokračoval ve studiu v Plzni a nebyl čas na hraní badmintonu. A také aby Hrozňatov hrál stabilně krajský přebor. To už mi bylo 52 let a pomýšlel jsem na konec fotbalové kariéry. Poté když jsme byli přeřazováni do nižších soutěží, jsem zůstal, i když jsem občas chodil hrát za staré pány Odravy. Mým snem bylo hrát házenou, k té jsem se ale nikdy nedostal. Na VŠ při letním soustředění se mně ptali, proč neházím oštěpem. Při hodu granátem jsem totiž hodil osmašedesát metrů bez rozcvičování a sporťák z katedry sportu řekl, že mám stejný styl jako oštěpaři, když jsem házel daleko, a proto jsem myslel i na házenou.
,,V žácích jsem hrál za Sokol Lipová, ale nemělo to dlouhého trvání. Tréninky byly pro mě náročné, protože jsem musel nejprve z Hrozňatova běhat do Lipové a poté jsem měl možnost jezdit i na kole."