Ženy často bývají označovány za slabší pohlaví, ale právě jejich hrdinství a schopnost zastoupit muže v době válečného běsnění ve všech oblastech života společnosti dokazuje, že tomu tak není. I v současné době světové pandemie koronaviru stojí mnohé ženy statečně v první linii tohoto boje. Umí se podívat na svět jinýma očima než muži a řešit problémy odlišnými způsoby.
Ženy usilovaly o emancipaci od nepaměti, nechtěly být pouhým vlastnictvím mužů. Bojovaly za život v míru, volební právo, možnost svého vzdělání, ekonomickou samostatnost a osobní svobodu. Bohužel, oprávněné úsilí žen o rovnost v oblasti pracovních příležitostí, rozhodovacích procesů, odměňování či přístupu ke vzdělání je někdy považováno za snahu popřít svoji jedinečnou ženskost. Zvlášť v posledních letech můžeme sledovat všeobecný odklon od základních pravidel slušného chování, neúctu k názoru druhých a vulgaritu. To se potom také odráží i ve ztrátě galantnosti vůči ženám. Některé ženy se navíc obávají zesměšnění, kdyby na hrubost, sexistické narážky a neslušné chování upozornily nebo se proti nim výrazně ohradily.
I díky úsilí KSČM zůstal 8. březen významným dnem v kalendáři ČR. Zejména levicově smýšlející lidé po roce 1989 bojovali proti nesmyslným dehonestujícím útokům vůči Mezinárodnímu dni žen a připomínali, že právě socialismus přinesl ženám skutečnou rovnoprávnost, hospodářskou nezávislost na muži a příležitost zapojit se do společenského, veřejného a politického života. Zároveň jim postupně nabídl množství kvalitních a dostupných služeb pro slaďování rodinného a pracovního života - jesle, školky, družiny, kroužky pro děti, obědy ve školních jídelnách, tábory, rekreace. Stát poskytoval peněžité dávky v mateřství, doba péče o dítě se započítávala jako náhradní doba zaměstnání pro účely důchodových dávek už od 50. let. Ženy dostaly právo rozhodovat se o svém těle umožněním umělého přerušení těhotenství. ČSSR byla jednou z prvních zemí, která v roce 1982 ratifikovala Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace. Důležitý byl rovný přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči.
Dnes se stále potýkáme s tím, že jsou v České republice stále více než 20 procentní rozdíly v odměňování za stejnou práci v neprospěch žen. Zaostáváme v zaměstnávání žen s dětmi do čtyř let kvůli nedostatku kvalitních předškolních zařízení a neochotě zaměstnavatelů nabízet zkrácené, částečné a sdílené úvazky, popřípadě umožnit práci z domova nebo flexibilní pracovní dobu. Nepokročili jsme ani v otázce vyššího zastoupení žen v rozhodovacích procesech, zvlášť v politice. I když máme ženy stejně vzdělané a schopné, ve Sněmovně jich zasedá pouze kolem 20 %. Nižší mzdy žen, přerušení kariéry v důsledku péče o děti, o staré rodiče jsou následně příčinou nižších důchodů v takové míře, že můžeme hovořit o feminizaci chudoby. Zcela vyřešené nejsou ani problémy s násilím na ženách. To se jasně ukazuje zvlášť v dnešní době koronavirové krize, kdy domácí násilí narůstá.
Mnohé z toho, o co usilovaly ženy před více než sto lety, již bylo dosaženo. O mnohé ale ještě musí ženy spolu s muži bojovat. Svět se totiž na muže a ženy nedělí, svět se z žen a mužů skládá.