Poučení z 1. září roku 1939
Dnešním dnem, jak alespoň nám vnucují politici a média, měla začít 2. světová válka. Je jistě pravdou, že přepadení Polska nacistickou armádou byl začátek války za masového použití zbraní a vojenské techniky, jenže pokud toto datum bereme jako stěžejní, pak vše, co se stalo po tomto datu, bylo vyvoláno válkou, tedy i »msta« tzv. sudetským Němcům po jejím skončení jen proto, že jsou Němci. Jenže válka, jak správně prohlásil německý politik Carl von Clausewitz, je »pokračováním politiky pouze jinými prostředky«. Ta totiž začala dávno před 1. zářím, a dokonce za použití zbraní a násilí. Že tehdy ony zbraně většinou mlčely, za to může zrada našich tehdejších západních spojenců a velmi opatrný přístup Společnosti národů, která také byla spokojena, že řešením, jež hrůzně poškodilo jednu z jejích členských zemí, nenutí druhé země se do střetu zapojit. Ta válka totiž začala Mnichovem, vlastně mnoho měsíců před ním. Tehdy naši tzv. sudetští Němci vyvolali napětí, spojili své cíle s hitlerovským Německem, dokonce plnili jeho vojenské plány a napomohli Hitlerovi, aby naplnil své geopolitické plány. Proto potrestání Němců, odsun schválený rozhodnutím Postupimské konference, byl v té době jedině možným řešením a zárukou, že se nic podobného nebude opakovat. Díky proto prezidentu Benešovi, že postupoval nejen tak uvážlivě, ale i s ohledem na budoucnost nejen nás Čechů, ale i světa. Tak vlastně pomohl položit i demokratické základy Spolkové republiky, které mohou být založeny na spolupráci se sousedy, aniž by byly narušovány požadavky a cíle nějaké německé menšiny.
Přepadení Polska dne 1. září 1939 bylo tedy jen pokračováním politiky jinými prostředky, politiky, která začala obdobím kolem Mnichova a Mnichovem samým, pokračovala obsazením českých zemí 15. března 1939 a vyústila pak v útok na Polsko. Tato válka znamenala ztrátu více než 72 milionů obyvatel, z čehož 47 milionů představují civilní oběti. Jen naše vlast podle oficiálních statistik ztratila 3,51 % svých obyvatel. Její hrůzy si my, příslušníci dnešní generace, nemůžeme ani představit.
Druhá světová válka je pro nás varováním. Jsou totiž stále síly, které by, neměly-li by strach z odvety, pokračováním politiky vojenskými prostředky rády změnily tvářnost světa ve svůj prospěch. Ukazují to v lokálních válkách, v nichž jde o naleziště surovin a geopolitické cíle. Bohužel v řadě z nich se angažuje Severoatlantický pakt, který není, jak se ukázalo v poslední době např. v Afghánistánu, zárukou míru a svobody, ale byl jen prostředkem k uskutečnění cílů první mocnosti světa. Je jen škoda, že jsme se do této války zapojili i my. Bude víc míru ve světě, až tento pakt přestane existovat a nastoupí období kolektivní bezpečnosti neřízené jakoukoli agresívní mocností.
Takové je poučení z 1. září roku 1939.
Stanislav GROSPIČ, místopředseda ÚV KSČM