Řezníci odcházejí do ciziny Ten nadpis jsem si vypůjčil z týdeníku s názvem 5 plus 2. A snad mi to bude odpuštěno. Řezníci nemusí nikomu dávat na vědomí známé – „děkujeme odcházíme“. Máme prý svobodu. Volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu. To, že nám z ČR odcházejí vyučenci všech oborů není nic nového. Někte- ří do Německa, Irska jiní do Anglie apod. Horší je, že si stím neumíme poradit. Kde se stala chyba? Podle mě je to výsledek nepolitické politiky popřevratové činnosti těch, kteří šli dělat politiku bez zkušeností. To se samozřejmě hned nepoznalo, čekalo se na zlepšení všeho kritizovaného. Co je za stát, kde zakázali zpívat, sděloval národu Karel Kryl. Já si dovolím vyslovit, co je to za stát, kde nedoká- žeme vytvořit podmínky pro slušný a důstojný život všem lidem. Řezníci se vyučí a odcházejí do světa. Proč ne, ale kdo bude zajišťovat výrobu tohoto zboží? Když připomenu, že masokombinát Hroznětín měl své učňovské středisko pro řezníky uzenáře, tak mi může někdo namítnout, že vzpomí- nám za staré časy. Ne, jen je potřeba poznat skutečné příčiny zmiňovaného jevu. A mohl bych pokračovat. Dnes se chlubíme, jaké máme muzeum v Abertamech z továrny, kde se vyráběly kvalitní rukavice. A vyvážely se do mnoha okolních států. Když se dozvím, že máme provozuschopné šicí stroje, zařízení a další pomůcky pro výrobu, tak proč nezačneme znovu šít rukavice? To raději budeme vynaklá- dat miliardy Kč nezaměstnaným. Co je to za stát, kde neumí lidi zaměstnat? To je ta nepolitická politika, kterou komentoval jakýsi Havel, který se sám přiznal, že máločemu rozumí… Ale co teď stím? To je zásadní otázka. Rozběh továren stojí peníze, to každý ví. Jen vytloukáme klín klínem a kaž- dý natahuje ruce. V úvahu připadá, že si zase musíme půjčit a zadlužit další generaci. Tedy klín za klínem. Nedokážeme splácet ani úroky. A ka- ždý si může najít na internetu, jak se zadlužuje stát každou minutu. Co lidi chtěli? To ve své písni naznačil Jarek Nohavica. „Chtěli jsme jen kousek štěstí, pro co jiného jsme zvonili klíčema na náměstí“. Odcházejí také do zahraničí stá- le lékaři, sestry a postihuje to nejen Karlovarský kraj. V Hroznětíně nemáme měsíce lékaře a lidi jezdí za ošetřením mimo město. Vždy tam byl, ale nic není navždy. Za onoho kritizovaného režimu se musel každý vyučit, lékaři museli odejít „nesvobodně“ na místo, kde byli třeba. To byla vymoženost… Nemáme řezníky, nemáme obráběče a jiné řemeslníky. Zboží, které jsme vyráběli, dovážíme. Není – li koncepce hospodářství, nemůže být koncepce zdravotnictví apod.