Možná, že se někomu nebude zlehčování současné situace ve světě líbit, ale ono se to lépe vyjádřit než známou hláškou z dnes klasického českého filmu nedá. Protože Turek zůstane sám sebou, resp. půjde svou cestou. A otázka je dnes více než kdy jindy namístě. Co nabídnou Američané, co Rusové? Jak se zachová EU nebo BRICS? Turecko rozehrálo šachovou partii a výsledek je netrpělivě očekáván. Známý komentátor Michael Crowley píše na stránkách The New York Times, že Bidena bolí z Erdogana hlava. A je proč, vždyť Turecko je pro Spojené státy v tuto chvíli strategickým partnerem číslo jedna.
»Politika Ankary přivádí Bílý dům k šílenství,« uvádí doslova. »Erdogan je v našem týmu, ale pak dělá věci, které pro Západ zjevně nejsou dobré,« cituje článek zase bývalou diplomatku Elizabeth Shackelfordovou.
Turecký prezident logicky usiluje o pozici lídra nejen na Středním a Blízkém východě. Usiluje o to jak v jazykově příbuzných regionech, tak v celém regionu ovládaném muslimským náboženstvím. Konec konců – být jedničkou v této oblasti, znamená být jedním z lídrů tvořícího se multipolárního světa. Má totiž pod kontrolou velkou část světové těžby ropy. Toho si je prezident Erdogan samozřejmě vědom a z nastalé situace se snaží těžit maximum. Na jedné straně ochotně zprostředkovává s Američany dohodu a dodávkách ukrajinského obilí, a na straně druhé jedná v Teheránu s Putinem a nejvyššími íránskými představiteli a trvá na vetu vstupu Finska a Švédska do NATO, což je, jak komentuje Crowley… »v přímém rozporu s protiruskou politikou Západu, resp. snahami o izolaci Ruska a Íránu.« Ale v souladu s dlouhodobou strategií vytvoření nárazníkového pásma »Trojmoří«. Na rozdíl od jiných lépe poslouchal H. Kissingera.
Vždycky, a nyní o to více, Turecko hrálo a hraje klíčovou roli na křižovatce Západu a Východu – geograficky z logiky zeměpisné polohy a geopoliticky především z pohledu již zmiňovaného ropného (energetického) trhu.
Prezident Erdogan sice na jedné straně prohlašuje, že jeho země stojí za Ukrajinou, avšak na druhou stranu si je na rozdíl od evropských lídrů velmi dobře vědom nenahraditelnosti strategických obchodních vazeb s Ruskem pro turecký průmysl, tureckou ekonomiku. A on také na rozdíl od nich chce zkrotit nejen inflaci, ale i zajistit plnění dalších ekonomických cílů.
Když Crowley zmiňuje »jedinečné postavení tureckého vůdce jako vojenského spojence«, vystihuje podstatu. Erdogan je státník, proto se striktně nevymezil vůči jedné (USA) nebo druhé straně (Rusku). To z taktického hlediska ani nikdy neudělá. Bude balancovat zájmy do krajnosti, co to půjde, a snažit se z toho pro posílení svého geopolitického postavení získat, co to jen půjde.
Vládnout vojensky a přes ropu Střednímu a Blízkému východu je a v minulosti vždy bylo to úplně nejdůležitější – když to vyjádřím takto stručně a jednoduše.
Na závěr je jasné, co tímto komentářem sleduji. Porovnávám chování tureckého prezidenta a čelných evropských představitelů. Zatímco Erdogan posiluje postavení Turecka, prezidenti a premiéři evropských států své země likvidují. Formuluje vlastní zájem a to EU nedělá, papouškuje dávno překonaný, hloupý a navíc Evropu zničující euroatlantický projekt. Ano, způsob, jak to činí Erdogan, není podle evropských not, ale proč by také byl? Lze ho do jisté míry i ospravedlnit tím, že na prvním místě má v žebříčku hodnot TURECKO jako takové. Kdežto chování evropských představitelů, včetně předsedy vlády ČR Fialy a spol., nelze ospravedlnit ani do oné »jisté míry«. Neboť oni, současní představitelé EU a jednotlivých evropských zemí, až na výjimky pracují výhradně proti vlastním zemím, proti svým občanům. Nerespektují ani základní tržní principy, kupujeme draho, stáváme se nekonkurenčně schopní a platíme v předražených zakázkách dluhy USA, které jsme nezavinili. V tom je onen kardinální rozdíl.
V politice se nehraje na city a já osobně bych se po žních Turka nestranil. Ale nezatracoval bych ani pana Pávka, že mě k němu poslal. Víte proč? Protože být férově zadobře s každým bez toho, že bych mu lezl do zadku, ještě nikdy nikomu neuškodilo. Spíše naopak.